6.1.2020

Jak na únavu z ega?

Spousta lidí se hledá. Při tom jakoby nad jejich hlavou byl skleněný strop. Vědí, či přesněji tuší, že existuje něco více. Tušíme, že život je více než krysí závod či hledání úspěchu. Ale nějak se k tomu „více“ nemůžeme dostat.

Na síti vidíme úspěšné a usměvavé lidi, kteří tak lehce propagují osobnostní rozvoj. Přicházejí nové generace koučů a evangelistů, kteří přinášejí digitálně vytuněnou inspiraci na lepší život. Je skvělé mít silné ego, prázdnou mysl, naplnit se sebeláskou, být nezávislí. Jednoho dne, pokud dokážeme dostatečně dlouho zdravě sytit sebe sama, nicméně přijde zlom. Prostě změníte směr. Obrátíte se. Místo moci vás začne zajímat skutečné vědění a místo potěšení a peněz začneme vnímat milost a soucit. Obrácení se neděje postupně. Většinou je to jako pád z koně, nemoc nebo věta, která vám otočí život vzhůru nohama.

You are not important!“ říká J. Mabit, když tuto větu uslyšel jako šaman při své iniciační vizi. Přijdou věty,které říkají „Když zemřeš Ty, nic se nezmění. Neudělal jsi svět lepší! K čemu jsi tu byl? „

Je jasné, že tyto otázky posledního soudu lidské ego trochu vystraší. Vidět svůj život najednou z jiné než z ego perspektivy znamená zažít ontologický šok. Najednou vidíme svůj život v jiném světle, naše prázdná přání, sobecká rozhodnutí, zbabělost a věčný strach vylézt z konformity, hlad po úspěchu a nejistota toho, kdo vlastně jsme…to vše bychom chtěli často vrátit, a po druhé se už nevyhnout utrpení. Ty nejsi důležitý. Pravdivá věta. Na druhou stranu je tu paradox, že můžeme k něčemu být. V soucitu a lásce, snad. Můžeme být součástí něčeho ohromně krásného, života samotného, pokud, přijmeme pozvání milosti. Milost je opak slova výkon. Žádná slova o penězích, o úspěchu, o výkonu, o vítězství a slávě se neobjevují pokud člověk sleduje své povolání. To všechno splaskne jako bublina a my stojíme unaveni vlastním egem tváří tvář jiné realitě.

Naše agnostická společnost ale neuznává nic, na co si nemůžeme sáhnout, a co nemůžeme změřit, takže z hlediska duše máme trochu smůlu. A rozhodně potom v duchovních zkušenostech stojíme sami. Když věříme, že duše přece není, může se stát, že budeme v hodině smrti naší překvapení a spolu s Voltairem zvoláme, že „Nazaretský zvítězil“ či přijmeme svátost smíření jako Dr. G. Husák. Život umí zařídit slušné přemety.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, pokud chceme pracovat na své duši, B.Plotkin trefně formuluje, že vědomí našeho milovaného ega nás nepustí za své hranice jen tak. Přesně, pokud žijeme v egocentrické kultuře a věříme egocentrickému pojetí světa, které je postavené na materiálním úspěchu, konformitě, snaze dobře vypadat a zabezpečit se na špatné časy či potřebě uniknout svému strachu, tak prostě nemáme přístup ke své duši.

Ego je fajn, umožňuje naše přežití, problém je, že naše západní společnost nemá žádné skutečné mechanismy a rituály, které by dokázaly naše hranice vědomí ega posunout. Jak říká Castaneda – posunout referenční body naší reality. Samozřejmě na facebooku najdete spoustu lidí, co tvrdí, že ví, jak na to. Můžete si zaplatit i přechodový rituál, ale popravdě, je to je jen HRA. Proč ale hra? Protože nám uniká podstatné a chybí nám skuteční průvodci.

Spoustu ezo-čarodějů a kněžek třetí kategorie, jsou jistě sami přitahováni duchovnem, ale s pravými šamany mají pramálo společného. Kdo z nich přežil roky o samotě v džungli a naučil se rozumět řeči rostlin? Kdo porazil smrt, složil své mrtvé kosti zpět a vrátil se z druhé strany? Cesta šamana je cestou na úpatí smrti a hlavně, člověk si ji nemůže zvolit. Většinou je vybrán. Rozhodně někým jiným než svým egem či ambicí. A takoví lidé v Evropě prostě už nejsou. Nebo jsou, a nemají potřebu se prodávat, je třeba je bedlivě hledat, protože se dobře maskují.

Jako se říká, že volba lékaře je součástí našeho osudu, tak najít ty pravé průvodce, je vlastně klíčovým úkolem naší cesty. Je důležité dostat dar rozpoznávání. V každé druhé pohádce nejstarší syn zažene lišku ryšku, která ho může dovést k jeho duši, a místo toho zvolí cestu, která vede do záhuby. Je dobré si uvědomit, co nás skutečně na kom přitahuje a co se od koho chceme učit. Být atraktivní, mít duchovní moc, vědět, mít jistotu nebo vidět aury? Cesta, kde není utrpení, kde stačí jen ztišit svoji mysl? Nebo zvolíme cestu, která vede do centra našich běsů?

V pohádce o zlatovlásce musíte „tu svoji vyvolenou“ poznat mezi mnoha jinými, na vlas stejnými. A o to přesně jde v duchovní cestě. Problém je, že falešná nevěsta často ukradne šaty té pravé a my se pak zasnoubíme s tou, co se tak pouze tváří. Ale jak poznáte na facebooku tu pravou, když tam nelítají zlaté mušky kolem hlavy jako znamení.

Naše Tradice

Tedy kudy vede cesta k vlastní spiritualitě, když moderní západní člověk vlastně stojí v bodě nula. Při tom naše omnipotentní ego nám hrdě hlásí, že jsme skoro osvícení a do nebe půjdeme rovnou po Matce Tereze. Ani mám nevadí, že jsme doposud ateisty nebo jak říká Halík moderními „něcisty“. Nudná evropská tradice nám nic neříká. Při tom o ní už nevíme nic. Snad jen, že se nám nelíbí. A jak říká Jung, zároveň bychom se rádi zmocnili spirituálních pokladů a paláců jiných kultur.

Přitom takový původní obyvatel Ameriky, oproti nám, JE svojí Tradicí. Peruánec nechce být tibetským mnichem, protože ví, kdo je, a Tibeťan nechce přece být Indiánem. Jen ztracený Evropan chce být vším možným než jen trapným křesťanem, kterým byl ještě jeho praděd.. Ale když mu začne téci do bot, myslím skutečně téci do bot, jeho spontánně z něj vyleze „Pane Bože.“ Prostě svoji duši si nemůžeme vybrat. „Otče náš“ je zřejmě součástí naší DNA.

Nicméně pokud dnes chceme svoje ego „vypnout“, bohužel musíme mimo Evropu. Nezbývá než použít tradice, které jsme v Evropě pozbyly. Ale typický západní postoj bez respektu a vědomí vlastních kořenů, z nás udělá spíše jen oběť, která snadno naletí každému, kdo chce na hladu západních lidí vydělat. Půlka jižní Ameriky se směje těm bílým „Gringos“, kteří tam hledají „svojí duši“. Chlapci přivezou dolary, dívky svojí krásu a místní šaman nebo brujo už ví, jak s tím naložit. Spiritualita a etika nejde v ruku ruce. A jak říká K. Wilber, každá vyšší vývojová fáze vědomí (a tedy i spirituální síly) má jako alternativu svoji sofistikovanou temnou stránku. Prostě, v každé naší vývojové fázi, máme volbu být nezralí, zkažení a zlí. Komplexnější vědomí neznamená automaticky dobro.

Další problém je, že když nevěříme, jako rozumný západní člověk, na spirituální svět, těžko v něm pak můžeme něco dosáhnout. Budhisté vědí, že jsou démoni a když meditují, vědí KOHO mohou potkat. Evropan, který na nic nevěří, se pak při takové hezké korporátní meditaci jednoho dne nemusí stačit divit. Kolegové tomu pak budou říkat drobná psychotická epizodka. Inu „nevíra“ neznamená spirituální ochranu, možná spíše naopak. Lidé, kteří koketují se spirituálními technikami s typicky západním postojem, si koledují minimálně o psychologické problémy.

Příroda je naše záchrana, pokud si ji nezničíme

Skutečnou spirituální výzvou je pro západního člověka příroda. Bez ní nejen že nepřežijeme fyzicky, ale ani duchovně, což nám nedochází. Ne náhodou třeba sv. František mluvil o zvířatech jako o našich bratrech a sestrách. Miluj svého bližního, jako sebe samého, pak dostává jiný význam. Současný papež říká naše „sestra Matka země“.

Příroda je jedinečným zdrojem pro nalezení naší duše. Jak říká J. Mabit problém současného západu a křesťanství je právě, jak moc do svého stínu vrhla přírodu. Ekologie a příroda je naší současnou největší duchovní výzvou. Problém je, že naše ego se nesklání ani před přírodou ani před duší. A to je stejný symptom.

Pokud ale duše i příroda uniká našemu zájmu, je to nakonec život sám, kdo se postará o náš růst. Bolest, nemoc a ztráta nás vystaví tomu, čeho se v životě bojíme nejvíce a nakonec naše duševní práce přijde za námi sama, když jsme ji celý život odsouvali na druhou kolej. Nikdo ji nemůže uniknout. Smrt je spravedlivá a milosrdná všem stejně. Žádné materiální zabezpečení není lékem před tím, čeho se naše ego bojí nejvíce. Žádné materiální zajištění nenabídne více skutečných možností, po kterých tak toužíme.

Paradoxem je, že ani rozum, námi milované IQ, a ani srdce ,tolik vyzdvihované EQ, nevidí správnou cestu. Protože je to zrak pokory, naše třetí oko, které musíme otevřít, aby se před námi otevřela cesta, která vzniká chůzí. Navíc se musí naše ego poklonit před životem a vším, co je důležité, protože to vše je milostí. Milost si člověk nemůže zasloužit, odmakat, vymyslet nebo natrénovat. Ale můžeme ji vnímat. A nechat se jí vést. A dokud toto neuvidíme, bude nám skrytá každá cesta z egocentrického světa.

autor

About autor

  •