Slyším to opakovaně na svých seminářích. Moje korporace pomáhá zamořit planetu auty. Moje korporace přispěla ke spuštění finanční krize… Každá korporace – nakonec i ten nejvíce smysluplný produkt – změní ve stroj na peníze. A každý stroj na peníze se chová v principu stejně. Je to tak efektivní, že se tomu nedá čelit ani politicky. Sic to trvalo to dlouho, ale nakonec to pochopili i soudruzi v Číně a v Rusku.
Nicméně lidé prostě chodí do práce. A když se zamyslíme nad světem, který pomáháme vytvořit, nevíme, co s tím. Je to prostě příliš komplexní. Korporace jsou zatím nejvyšší a nejsilnější formou organizace. Jsou mocnější než státy a my to musíme přijmout. Občas někdo na chvilku uvěří, že ta jeho korporace je lepší než jiná, ale všeho do času…
Dokud nezměníme pravidla hry, bude to tak. Pravidla hry se jednou za epochu změní. Možná se toho i dožijeme. Nějak tušíme, že se pravidla mění skokově a většinou ne bezbolestně. Na druhou stranu, jak je to skutečně s těmi pravidly hry?
Alan Watts, velký propagátor východního myšlení v 60. letech v USA, mluví o tom, že musíme pochopit jak funguje lidská HRA. Pokud nechápeme, že hrajeme HRU a při tom jsme ve hře, pak ji bereme smrtelně vážně. A smrtelně vážně se bojíme. A to skrýváme i sami před sebou. Pochopení, vhled, že jde o lidskou HRU, je rovno tomu, čemu se říká probuzení.
Cesta z toho samozřejmě vede tím, že jste ve hře a víte, že to je jen hra, protože za hrou vidíte ještě jiný typ „hry“. Té takzvaně Božské. S přesahem. Uvidíte další plán. Úroveň za úrovní. Reálnou „meta“ rovinu. Hyper-realitu.
A je tu paradox. Člověk ze své úrovně nemůže nahlédnout svoji úroveň hry. To už říkal Einstein. Protože dokud hrajeme hru ochotně, věrně, jsme v Matrixu plně integrovaným hráčem, který moc netuší, která bije, protože pravidla hry mu neumožňují ani je vidět.
Do systému se nalogujete – socializujete, získáte nějaký počet bodů v adolescenci , aby vás připustili k hypotéce a možnosti být šťastný v korporaci. Chcete žít americký sen, který, když se vám nedej bože splní, tak se vám rozpadne celý život. Otrávená mrkev na konci tyčky. Můžete si vybrat ale i jiné hry, můžete hrát hru intelektuála, umělce, bankéře, či u ezoterika a spiritisty či ekologa. Menu matrixu vám nabídne vždy nějakou zajímavou možnost a vlastně nějakou hru hrát musíte, takže z toho na první pohled není cesta ven.
Hrát hru a vědět, že je to hra, je jako být šťastný a vědět, že jsem šťastný. Dále udržet nesnesitelnou lehkost bytí, která při vědomí hry vzniká. Být šťastný a vědět, že jsem šťastný, tomuto vědomí se říká rezonance.
Náš hlas nám zní lépe v koupelně, když slyšíme jeho echo, když máme rezonanci. Vědomí zpětné vazby. Když nemáme tu rezonanci, je to divné. Když jdete ve velké katedrále, tam je echo systém dokonalý, protože podle zvuku, který dělají vaše kroky, víte i kde přesně jste. Ale když jsme ve vzduchoprázdnu, bez onoho božského echa, bez skutečné rezonance, která je z meta-světa, bez onoho vědomí rozdvojení, jsme ve světě ztracení.
Ono nejde o to, najít tu správnou korporaci, přestěhovat se do lepšího města či státu. Najít si ten ideální job. Pokud se nám poštěstí nahlédnut iluzi hry a objevit druhý plán, něco se změní.
Z hlediska fyziky můžeme vesmír chápat třeba i tak, že zde jsou jen dva principy. Existuje jenom změna a vztahy. Nic jiného není. A když pochopíme, že kvalita našich vztahů, v jakékoliv korporaci je to, co jediné existuje, máme možná řešení. Kvalita vztahů. Nikoliv výsledků. Výsledky budou. Výsledky, stejně jako peníze, zmizí s dalším kvartálem. Ale vztahy, které jsme kolem nich vytvářely, ty zůstávají a mají přesah do té druhé hry.
Nejde o to, aby nás měli lidi rádi či uvěřili naší fasádě. Jde o to, zda naše vztahy mají v sobě dobro. To se počítá. Kým jsme se skutečně stali, navzdory korporátní či jakékoli jiné lidské hře.
Prostě „memento mori“, amigos 🙂
