Klid není něco, co je běžné. Běžná je nervozita, kapky potu, ranní nevolnost, podrážděnost a netrpělivost. Rychlá slova, rychlé myšlení, rychlé soudy a quick wins.
Neklid je stav mysli, který řídí naše životy i naše organizace. Už si ani nepamatuji, kdy jsem viděl nějakého klidného CEO. Vídám rychlé CEO a firmy v běhu.
Někdy věříme, většinou minimálně první polovinu svého života, že život v první třídě tryskáče či shinkanzenu, je ten pravý život. Ale přijde chvíle, kdy všechno, co považujeme za důležité, se nám někdy nad ránem promění zase jen a jen v onen pocit neklidu.
Existuje jedna stará pravda. Tak stará, že i Mojžíše v Egyptě tuhle pravdu učili, když chodil do školy pro tehdejší vládce. Ta karta je snad původně i z tohoto období.
V životě přijde chvíle, kdy s trochou odvahy pochopíme, že jsme vzhůru nohama. Nejdříve nám to ani nepřijde divné, ale nestojíme na nohách, ale na své hlavě. Naše konstrukty, představy a přání jsou něco jiného, než náš skutečný život. Ale my to nevíme a ještě se při tom přihlouple usmíváme.
Ve všech starých tradicích (a to říkám jako vystudovaný religionista) se mluví o obrácení člověka, jako o jediné jeho záchraně. Je to vlastně spíše psychologický vývojový problém.
Obrácení není jen duchovní termín, ale je také ústřední termín takzvané krize středního věku. Kdo ho zvládne, může projít do dalších fází svého života.
Klid se může dostavit a dostaví se, přesně v momentu, kdy člověk udělá onen Koperníkovský obrat, alespoň tak tento bod nazýval třeba Jung. Pochopíme, že to, co jsme celou dobu budovali, musí ustoupit tomu, co budeme žít další část svého života. Obracíme se dovnitř.
V koučování provázím lidi, kteří jsou často v bodu obratu. Není ještě jasné, co zůstane dole a co naopak půjde nahoru. Ostatně je to i můj veselý proces, nikdo není ušetřen.
Myšlení a vybroušená argumentace naší levé hemisféry, často musí ustoupit hlubším pravdám a kontextům, kterým jsme nevěnovali pozornost. Naše kalkuly a hrdost bere za své. Obrácení přináší těžké otázky, někdy máme rodiny, neseme zodpovědnost, pak ty finance, naše ego by možná ještě chtělo někde zazářit. Jako by se není se čeho chytit, co dělat, se sebou, ale něco nás ponouká….
Klid je možný jen při pohledu do světa za zrcadlem. Dokud naše vědomí „stojí na“ objektivní (a tedy i vnější) realitě, jsme plně závislí na okolnostech této reality. Prostě stačí, aby se zahoupala třeba burza a my se houpeme s ní. Visíme na očích svého šéfa a jeho nespokojenost nás rozhoupe stejně, jako nějaký blábol na Novinkách.
Klid není zadarmo. Stojí víc než sklenička vína večer či Lexaurin před poradou.
Má vlastně jen jednu podmínku.
Přehodit výhybku.
Je to těžké, vždyť člověk budoval ty svoje pravdy desítky let a teď si má přiznat, že to je většinou jen na hlavě postavené.
Klid je důsledkem, když se připojíme zpátky ke své životní energii. Je znakem, že jsme zpátky na své vnitřní cestě, na kterou jsme často zatím vůbec nenastoupili či ji tak pozorujeme zpovzdálí.
Je třeba se připravit na jednu věc. Když se člověk rozhodne obrátit, většinou je to jen jeho individuální proces, který jeho okolí většinou špatně chápe. Dekonstrukce světa, kde bylo všechno jasné, ve svět, kde je všechno vzhůru nohama, zní někdy druhým dost šíleně, ale paradoxně opak je pravdou.
