Naše duchovní odolnost je něco, co přímo souvisí s naší nejvnitřnější silou. Ta se projevuje právě v těch nejtěžších chvílích našeho života. Ve chvílích ohrožení, krachů a selhání, kdy je pro normální nastavení mysli nemožné si udržet vnitřní klid.
Jakých situací se bojíme? Tragické automobilové nehody, kterou zaviníme? Pozitivních testů? Nenahraditelné ztráty? Nemoci dětí? Samoty, která nemá konec? Vyhození z práce? Ztráty investic či vlastního bussiness modelu? Tyto existenciální situace se prostě dějí, nejsou v zóně naší kontroly a nejde se na ně připravit.
Duchovní odolnost je naše skutečná síla čelit světu, utrpení a zlu, ať už na něj věříme, či postmoderně ignorujeme jeho existenci. Ale to není důležité. Nakonec je důležité, zda v sobě najdeme sílu – tváří tvář těžkým situacím s hlavou nesehnutou – ustát nemožné a ještě se při tom postarat o své bližní.
Při duchovní odolnosti nejde o to, že člověk nic necítí, že mu nic nevadí, že se netrápí. V naší snaze vyhnout se utrpení lidé praktikují tzv. spirituální bypass. To si člověk pomocí afirmaci z pozitivní psychologie snaží vsugerovat, že je v pohodě. Udělá si dechová cvičení, meditaci nebo vizualizaci, jde si zaběhat, vychladí se v rybníku a dál už se na své utrpení nedívá. Chce zkratku. Obejít svojí bolest, která není výtvorem mysli, ale naší zkušeností. Ve finále nás ale prozradí naše tělo. Naše pěsti se opět zatnou, dech zrychlí a mysl zatmí. Vrcholem je, když nám život sáhne na to, co je pro nás nejcennější, protože se tím dotkne všech našich starých bolestí. Žádný „fake“ totiž neustojí dotek smrti.
Jaký je rozdíl mezi duchovní a duševní odolností?
Duševní odolnost je psychologická síla – mimo jiné schopnost odolávat strachu a stresu. Je spojena s:
- naším životním smyslem
- fyzickým i finančním zdravím
- schopností progresu a možností smysluplně pracovat
- v neposlední řadě: zvládnutím svých bolestí a traumat.
Prostě – jak říkal Freud – jste zdraví, když můžete milovat, pracovat a spát.
Duchovní odolnost je schopnost se napojit na zdroje, které využívají energii nikoliv čistě individuální, ale která je spojena s tím, čemu se říká morfologické pole. Ať už se napojujete na síly tzv. kolektivního nevědomí, jak by řekl Jung, nebo na to, co se odehrává v jiných morfologických polích, vždy se spojujete s něčím, co je větší než vy.
Nejde jenom o sílu, ale i o vědění. Informace – a to se týká pojmů jako je skupinová inteligence – je často spojena se skupinou, nikoliv pouze s jedincem. Je pozorováno nepočet jevů, kdy se hromadně učí a posouvají celé živočišné druhy a to nelokálně. Všechny opice po celém světě – aniž by měli možnost se od sebe učit – najednou umí z ničeho nic rozbíjet ořechy, myši běhají rychleji v bludištích atd. Taková morfologická pole jsou často zdrojem nového vědění a vhledů.
Zajímavé je, že přístup k takovým polím je ale omezený. Přesněji: je umožněn jen těm, kteří mají specifické nastavení mysli.
Například původně okrajová parta kvantových fyziků (max. 15 lidí) mimo „mainstream“ objevovala nezávisle na sobě nové paradigma a jejich bádání se jakoby vzájemně doplňovalo. Ale bylo těžké se prosadit. Zřejmě proto to Max Planck komentoval slovy, že nové paradigma se prosadí až umřou ti, co reprezentují to staré. Podobnosti se skupinovým úspěchem vidíme i u impresionistů, expresionistů, punku, big beatu atd. Jsou to skupiny lidí, kteří mají přístup do morfologického pole, které má svojí estetiku, frekvenci, atmosféru a hodnoty. Člověk to najednou chápe vcelku. Jako ti, co poslouchali Beatles, v té hudbě oproti svým rodičům slyšeli mnohem víc, než básně J. Lennona.
Jak pracují morfologická pole
Pokud vnímáte ve svém životě přítomnost synchronicit a serendipit – takzvaných šťastných náhod a souběžných jevů – minimálně tušíte, o čem píši. Původně jsou tyto jevy pojmenovány právě v oblasti vědeckých inovací, a dokazují, že existují vyšší struktury či celky. Sychronicity a serendipity jsou těžko přeložitelná slova a ukazují, že naše individualita a naše vědomí je součástí těchto komplexnějších celků, než kterých jsme si plně vědomi. A přesně o to tady jde. Naše vědomí má sice kapacitu na to se otevřít vyššímu patru uvědomění, které je součástí morfologického pole, ale vyžadujete to od nás skutečný posun. Morfologická pole jako systémy pracují nezávisle na nás. Jelikož mají vyšší komplexitu a vědomí než my, těžko je můžeme pochopit, dokud se naše mysl nestane vědomě jejich plnou součástí.
Tedy na to, abychom byli schopni vnímat to, co se rodí, potřebujeme jisté nastavení mysli. Naše obavy nás udržují ve statu quo, a proto nejsme schopni a ani ochotni zahlédnout nový jasný obraz. Hlavně protože nevypadá tak, jak si jej přejeme. Jde o to, podívat na svět z komplexnějšího patra a pokládat si jiné a radikálnější otázky. Tady jsou dvě za všechny.:
- Co si namlouvám, že tu není? Co se snažím ignorovat? (většinou mne to irituje či děsí)
- Jaké vzorce nechci opustit a proč? Na čem lpím?
Vítězové jsou ti, kdo si připustili „pravdu“ rodícího světa jako první. Poražení prožívají rozpad svého paradigmatu ve smyslu „nepochopíš – prožiješ„. Otázka je, jakou roli budeme hrát v nových kulisách. Kdo miluje historii, najde zajímavé příběhy lidí, kteří byli nuceni se stavět na jednu či druhou stranu v zlomových časech. Takové nové vlny vytvářejí polarity a ne vždy je jasné, čeho se držet. Ale jedno víme: je dobré se rozhodnout na základě našeho potenciálu, v našich vnitřních možnostech. Tedy je dobré se podívat hluboko do sebe, protože tam je klíč k tomu, co se děje venku. A na to je dobré vést pravdivý rozhovor. Přesně o tom, kým chceme být v novém kontextu. Co je naše pravé já.
Pravdivost vnitřního nastavení
Klasická představa vítěze je postava neohroženého Ramba či geniálního Sherlocka, který díky svým kvalitám situaci vyřeší. Ale v duchovní resilienci to neděláte jen vy osobně. Jsou tu zdroje větší, než jste my sami, které vstupují do hry. Jsou samozřejmě subtilnější a nejsou kontrolované egem. Jsou jakoby živé a reagují na kvalitu našeho vnitřního nastavení. A tady nefunguje jakákoliv přetvářka. Je to jako ve vztahu – vztah je takové malé morfologické pole, ve kterém může fungovat telepatie atd. Pokud ji už nemilujete, můžete říkat tisíckrát, že je krásná, ale vnitřně cítíte, že to je lež a ona to někde hluboko taky ví. V duchovní odolnosti je vnitřní pravdivost naprosto základní.
Co to konkrétně znamená?
Všímavému pozorovateli neunikne fakt, že spoustu temných lidí se těší dlouhému životu, pohodlí, moci a spousty serendetipies – šťastných nebo z našeho pohledu spíše temných náhod. Mají takové až podivné štěstí. Adolfa i jiné zloduchy zkoušeli odstranit několikrát, ale bez šance. Myslím, že i v Čechách nalezneme podobné nesestřelitelné experty. Čím to? Že by je chránil jejich anděl strážný? Píšu o tom, že nic na světě a rozhodně ne duchovní odolnost, je jednostranná. Pro ty, kdo to zajímá, doporučuji klasickou literaturu třeba Goetha a Bulgakova (Faust a Mistra a Markétka).
Jedna ukázka duchovní odolnosti za všechny
Například český jogín, mistr první kategorie, Eduard Tomáš.
Za války byl vyslýchán gestapem a ve vzduchu viselo zatčení, mučení a smrt. On věděl, že je pod ochranou a po té, co byl esesmanem vyzván, ať mu teda ukáže během výslechu tu meditaci, kvůli které ho vyslýchali jako potenciálního nepřítele říše, E. Tomáš meditaci začal před nimi praktikovat. Když otevřel oči, viděl, že uvedl mimochodem své vyšetřovatele a jejich mlátičky do stejného stavu, jako byl on sám. Ti ho pak celí zkoprnělí propustili – přesněji vyhnali ven a on měl do konce války pokoj. Ne vždy tato ochrana funguje přímo takto, ale někteří lidé plují jakoby na vlnách osudu. Samozřejmě to má své podmínky, o kterých není jednoduché psát. Sám E. Tomáš praktikoval techniku ochrany, kterou doporučoval svým žákům a učil ji v meditaci. Je dohledatelná na youtube.
A mimo jiné říkal dvě věci: „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa“. Logicky je tam asi nemáme hledat. Druhé, co často říkal, je: „Neusilujte o žádnou moc, žádné speciální dovednosti či schopnosti, protože za nimi je vždycky stočený had, had ega. Hledejte „království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno“. Co to ale znamená?
Možná je dobré se napojit na to správné morfologické pole, abychom to pochopili. A začátek?
Zklidnit svoji mysl. Aktivně čekat a pozorovat, co se objevuje, tak jak život jde. Podívat se na náš nejhlubší záměr, na ten, který jako základní formuje náš život. Možná, že nám není zcela jasný, ale přesto se kolem něho motáme jak kolem červené nitě našeho života. Je tam a my to víme. A když se zklidníme, může se objevit „nápověda“ z nějakého vyššího morfologického pole.
