Úspěch je moc fajn a když potkám člověka, kterému se právě daří a jeho hvězda stoupá, ze srdce mu to přeji. Často mají úspěšní lidé takové zvláštní fluidum. Jsou tak trochu mimo, lehce v transu, rádi mluví o tom, jak se daří a občas se i třeba zeptají na něco vás, ale spíše ne. Dobře vypadají, jsou uvolnění, finanční zabezpečení jim prospívá a život jde lehce.
Úspěch je sladký. A každý člověk by ho měl zažít v té míře, jakou potřebuje. Asi aby pochopil, že až přijdou jiné časy, je dobré být na ně připraven. Nejde o to, být škarohlídem, mluvit o krizi, kterou všichni vyděšeně očekávají či tuší. Jde o to, že jednou přijde proces, který Václav Havel velmi vtipně nazval odcházení. Je to samozřejmě jiné pojmenování pro to čemu se říká „letting go“ a mystici mluví o tom, že je dobré „Die Before You Die“.
Anthony Hopkins v jednom ze svých rozhovorů velmi vtipně poznamenal, že když stál na vrcholu své kariéry, dostal Oskara, uvědomil si, že to nemůže brát tak vážně. Že ten všechen humbuk úspěchu je jen pěna dní a on je jenom herec, který si snaží vydělat na živobytí. Jinde říká, že nedělá pro svět více než instalatér. Anthony Hopkins šokuje, možná někoho i popuzuje, jak očividně pohrdá tím, co mu mnoho lidí závidí. Je to snad pokora? Jak poznat v obrazu celebrity opravdovost od pózy. Navíc na obálce luxusního časopisu. Ale já mu věřím, je skvělý herec. Je jasné, že úspěch se nesmí brát moc vážně, protože ten, který svému úspěchu uvěří, nepochopil jeho lekci. A kde si ho přivlastní Ego, nedopadá to dobře. Úspěch má hlas sirén. Tak svůdných, tak neodolatelných. Možná je dobré to udělat jako Odysseus, nechat se připoutat ke stěžni, aby člověk neztratil kurz. Pokora je možná nejlepší lék na úspěch.
Většina lidí chápe úspěch jako dílo svého úsilí. „Já to dokázal“. Ale popravdě, často je to jen dar, který jsme dostali. I ten největší génius to své veledílo či tabulku prvků často slyšel či viděl ve snu, jako mnoho skladatelů a vědců. Třeba jako Newton, kterému andělé řekli, že mu ukážou, jak svět popsat pomocí čísel. Newton jim ve svých spisech samozřejmě děkuje, ale to se do učebnic fyziky už nedostalo, je to zřejmě nepodstatné.
Každý by měl zažít ten sladký úspěch, aby se nasytila ta naše část, která po něm tak touží. Pak možná v sobě najdeme ještě jiné a mnohem tišší volání, po čem skutečně touží naše duše. Jemnější touha naplnit život svým „povoláním“, které často vede cestami, které na první pohled nemají s úspěchem moc společného. A proč někdo při tom dostane Oskara a jiný zemře v zapomnění, není asi naše věc.
